Blíží se konec roku :o)

Tento článek vznikal celý rok :o( To není hezká vizika a cosi to vypovídá o mém současném běhání. Takže po pořádku :

Je 20.10.2010 (hezké datum, že?)

Tak jsem se po skoro přesně půl roce dostal ke svému blogu. To je docela bída. Tak si to tak nějak shrneme :o).

Poslední záznam z 15. května končil nadějí, že se nějak připravím na Tesco Grand Prix. Po neúčasti na maratonu se mi trochu vrátila motivace, ale fyzicky to pořád nějak nebylo ono. Špatně jsem spal, byl jsem pořád unavený, bolela mě hlava. Ze zoufalství jsem začal chodit k doktorům, aby mi pomohli. Dutiny - nic, možná zuby, možná oči, aha, tak oči ne, takže zuby, jeden umrtvit, hm, tak nic, tak zkusíme ten vedle, jéééé, tady je kaz pod plombou, a to asi zabralo. Tedy v kombinaci s masáží zad a dietou. Dietou?

To se má takhle :
Na přelomu července a června jsme jeli do Chovatska s Tomíkem na dovolenou. Doufal jsem, že si oddychnu a po ránu, že se nějak rozběhám. Tak je pravda, že jsem nějak běhal, zejména ráno do centra (asi 2km) do pekárny. hezký, ale pořád to nebylo nějak ono. Navíc vznikla fotka, kterou nelze charakterizovat jinak než "vyvrhnutý vorvaň" (z mého oblíbeného filmu "Účastníci zájezdu"). 100,1 kg a tahle fotka byla poslední kapka k dietě od nutricare.cz.

Dostal jsem na ně doporučení od kamaráda. Moc jsem tomu nevěřil a ta cena byla šílená, navíc jsem si to nechal vozit až do kanceláře, abych to dodržoval. moje skepse postupem času však přerosla do naprostého nadšení. Ve zkratce : za tři měsíce (z toho dva mi vozili jídlo) jsem shodil 12 kilo a z toho 10 kilo špeku. Navíc zmizelo spoustu problémů jako achilovka, záda, únava. Vůbec nevím, jestli to souvisí, ale je to pryč. Bomba. V půlce srpna se začínám chystat na Tesco Grand Prix.

Tesco Grand Prix - tak asi takhle, trénink byl dost chaotický nahodilý, ale aspoň něco. Stále nějak jsem si říkal, že to kolem hodiny dám. Ta uvolněnost byla asi nakocec důvodem, že to sice byla nejpomalejší desítka, co jsem na PIMU kdy běžel, ale zaručeně jsem si to nejvíce užil. Dal jsem to za 55:17, ale prvně jsem prvních sedm kilometrů jsem běžel s kolegou Běžcem dobré vůle. Fakt zážitek. Pak kolega vyrazil do cíle a já si to v klidu doklusal. Parádička.

Pak už jsem myslel, že si podzim nějak uběhám, budu chodit do fitka a nějak se uvidí. Kdyby. Kdyby mě v práci neukecali na Velkou kunratickou.

Velká kunratická

Tak tenhle podnik mě fakt dostal.

Tak fantastickou atmosferu jsem nezažil. Jednak bylo nádherné počasí a jednak intervalový start umožňuje si závod užít i z pohledu diváka a fandit tak ostatním.
Když jsem se definitivně rozhodl, začal jsem trénovat kopce, což není rozhodně moje oblíbená disciplína. Vzhledem k mé tělesné konstituci mi jde spíš běh z kopce (tedy aspoň jsem si to do Velké Kunratické myslel). První kopec jsem začal zvolna, ale pak jsem se nechal vyhecovat a to byla chyba. Na jeho vrcholku jsem zapoměl svoje plíce a ty doběhy asi dvě hodiny po mě. Následoval seběh pod Hrádeček, kde mě sposta lidí předběhlo, zatím co já čekal na svoje plíce. Na Hrádečku jsem tedy pár lidí předlezl, ale následný seběh (teda spíš sjezd po zadku) mě zase zbrzdil. Pak jsem v podstatě ztratil vědomí, které se mi vrátilo na okamžik na konci posledního (a nejhoršího) kopce. Tady stál člověk z kolem a všem běžcům radil "Tady chlapci musíte začít běžet, jinak už se neroběhnete". Možná to byla halucinace, ale poslechl jsem ho a do cíle po rovině a z kopce doběhl za 21:12 (nebo tak nějak). Zážitek to byl super, ale mluvit jsme začal asi za hodinu a týden jsem to ještě cítil. Le příští rok jdu zase. A pokusím se natrénovat.

A teď přesun v čase do 5.4.2011.

Je po 1/2 maratonu. Neběžel jsem, i když jsem měl registraci. Bohužel jsem jel reprezentovat firmu na tenisový turnaj (můj první v životě. Byl to neskutečný zážitel, i když jsme všechno prohráli. Ale to je na jiný blog).

Přesto mám z 1/2 maratonu velmi intenzivní zážitek. Běžci dobré vůle se totiž tak rozběhli, že poslední měsíc před půlmaratonem si moje žena Eliška (jinak dobrovná vedoucí tohoto projektu) víc dopisovala s běžci a PIMeme, než jsme s polu mluvili. Bylo to neskutečné kvantum práce, kterou dělala po večerech a pauzách, kdy Tomík spal a vedle své regulérní práce. Smekám před ní, co všechno zvládla, a že některé situace (například trička) byly fakt infarkové.

To, jak to celé proběho si můžete prohlédnou tady :


http://www.odskacemesitozavas.cz/
http://cs-cz.facebook.com/odskaceme.si.to.za.vas?sk=wall
http://www.facebook.com/l.php?u=http%3A%2F%2Fvideo.ihned.cz%2Fc1-51441950-pulmaraton-dokoncili-daleko-za-sbernym-vozem-mohl-za-to-styl&h=adc19
http://www.vdv.cz/admin/ww_files/File/Dobre_zpravy/Dobre_zpravy_VDV_2011_1.pdf

Projekt Běči dobré vůle si už žije svým vlastním životem. Dokonce se přidávají další závody :

http://www.vdv.cz/programy/bezci-dobre-vule/babicky-1/4maraton/

Jsem rád, že to počáteční nadšení, se kterým jsem do toho vstupoval se podařilo dotáhnout na téměř profesionální úroveň a že tahle myšlenka zaujala tolik lidí. Nikdy bych to nečekal a vždycky, když Eliška přišla s dalším nápadem nebo třeba jen informací, kolik příznivců je facebooku, musím přiznat, že to hýčkalo mou ješitnost, že jsem vymyslel něco, co má smysl. Ale je úspěch toho projektu je především zásluha lidí okolo, jako je Eliška a těch, kteří se připojili a šíři tuhle myšlenku dál. Já byl jen první a tak moc jsem toho nenaběhal.

Tímto bych tento blog uzavřel. Nepřestávám běhat a budu Vás nahodile informovat o tom, jak se projekt dál vyvíjí. Jen pravidelnost, která se ztratila už loni, teď už oficiálně nebude žádná.

Přeji všem hodně ve zdraví naběhaných kilometrů a vzpomeňte si také na ty, kteří běhat nemohou.